Manželé Zbyněk a Pavla Klingerovi (tehdy ještě bezdětní) odjeli v roce 2010 na dlouhodobou misii do střední Ameriky – do Nikaragui. Tam pomáhají přinést zvěst o Pánu Ježíši indiánům kmene Mayangna při řece Bocay v rezervaci Bosawas Sauni Bu. Před pěti lety se jim tam narodila dcera Eliška.
Na fotografii ještě před odjezdem na misii. Rokycanští možná poznají kde stáli.
Jeden z jejich prvních dopisů z misie – 18. 3. 2010
Nikaragua, náš nový domov jak věříme, je nádherná. Může se někomu zdát chudá, zaostalá a špinavá nebo panenská, hrdá a přátelská. Nám se líbí. Země i lidé. Bůh nám podivuhodně učinil cestu otevřenou a když On otvírá, žádný nezavře. Byli jsme v Nikaragui 4 dny od pondělí odpoledne do pátku ráno. Je mnoho dojmů i svědectví a mnoho očekávání. Vy kteří naší misii sledujete déle víte, že jsme mluvili o Nikaragui a lidu Miskito už v Čechách. Také víte, že jsme investovali mnoho sil i peněz do žádosti o povolení k 5 letému pobytu. Už jsme to i chtěli vzdát, protože všude nám říkali, že není šance. Naposledy nám to řekla česká velvyslankyně v Kostarice. Jestli nemáte nikoho, kdo by vám dal potvrzení, že pro něj budete pracovat, nemáte šanci povolení dostat.
Pavla cestou do komunit na řece Bocay – 8 hodin loďkou po řece do odlehlých komunit. Cesty tam totiž žádné nevedou. Tam se člověk dostane jen vrtulníkem nebo loďkou.
A my jsme znovu po několikáté předložili Bohu prostou otázku. Máme pokračovat tímto směrem? A znovu jsme cítili pokoj jet do Nikaragui a žádost podat.
V sobotu večer jsme si v knize pro turisty našli levnější hotely v okolí autobusového nádraží a v neděli ráno v církvi pastor kázal o tom, že Bůh nám už dal klíče od dveří, které máme otevřít. Také o tom jak zavřít dveře, které v našem životě nemají být ani pootevřené. A také o tom, že když víme, že nějaké dveře máme otevřít a i když máme správný klíč otevřít nejdou, tak prostě požádat Boha ať je rozrazí. Tak jak je psáno v žalmu rozrazil bronzová vrata, železné závory zlomil.
V neděli večer se stalo mnoho věcí. Gerardo řekl, že nemá klid v tom abychom jeli do Nikaragui jen tak bez tamnější pomoci. Zavolal svým přátelům do Nikaragui a domluvil, že nás vyzvednou na autobusové zastávce. Také zavolal prezidentovi Asambleas de Dios (Asemblies of God), aby ho o nás informoval. Milý bratr řekl, ať přijedeme rovnou na univerzitu Martina Luthera, že nám poskytnou ubytování a stravu a že nás přijme a uvidí, co by pro nás mohl udělat. Haleluja!
Autobus do Managui vypadal honosně, ale uvnitř běhali středně velcí hnědí brouci a dveře u řidiče byly přivázané kouskem drátu místo pantů. Takže když řidič přidal a docela to hnal, tak se dveře s rachotem třásly a Zbyna s napětím sledoval jestli vypadnou nebo ne. Autobus byl asi bouranej, ale jel. Místo ohlášených 10 hodin jsme po osmi hodinách rychlé jízdy na nejistých silnicích dorazili do horké Managui. Už se mi z únavy a nevyspání rozjížděla migréna. Donutila jsem se k úsměvům a konverzaci s milým pastorem, který nás vyzvedl a zavezl do areálu univerzity. Tam jsme čekali, až skončí setkání pastorů a byli jsme přijati ředitelem AdD. Přijal nás vlídně a zeptal se nás na náš projekt, a co chceme v Nikaragui dělat. Samozřejmě, že člověk chce při takovém důležitém pohovoru být v pohodě a co nejlépe se uvést. Jenomže jsme byli příliš unaveni a také jsme v tom vedru zrovna nevoněli a já se musela uprostřed rozhovoru omluvit a utíkala jsem z migrény zvracet. Jenomže Bůh je Bůh a když my jsme slabí, On slabý není a Jeho vůle je Jeho vůle. A my toužíme žít v jeho vůli a naplnit jeho záměr. Takže nám bratr ředitel nabídl, že nám rádi pomohou s dokumenty, pokud bychom pracovali v Nikaragui pro Asembleas de Dios. My jsme zatím Moravské církve v Nikaragui nekontaktovali, protože jsme věděli, že to zatím nemáme dělat. Mysleli jsme si, že to bude aktuální, až jestli nám dají úřady pobyt. Jenomže právě pro ten pobyt jsme potřebovali něčí doporučení a řekněme zaměstnavatele. Takže jsme na spolupráci s Asembleas de Dios s radostí kývli. V pozdním odpoledni jsme se šli ubytovat. Padli jsme do postelí……
Dva obyčejní lidé začínají psát neobyčejný příběh. O lidské odvaze a oddanosti. S pokorou uskutečňují, co jim Pán Bůh položil na srdce.
a jeden z jejich misijních dopisů z Nikaragui (2012)
Díky Bohu cesta do Samascy byla bez problémů. Z Jinotegy, kde bydlíme, se jede 6,5 hodiny do města Bocay. To se jede po cestě samý kopce nahoru dolů, ale vypadá to alespoň jako prašná silnice. Ve starých školních autobusech na sedačce pro dvě děti sedí 2 i 3 dospělí a autobusy jezdí přeplněné. Z Bocaye se jede dalším autobusem 3,5 hod do přístavu Ayapal. To je už samá díra a výmol a zatopená cesta, bláto atd. V autobuse je to tělo na tělo a ještě se sedí na střeše. Tedy autobus to vlastně není. Jen konstrukce autobusu jako u velkého náklaďáku. Žádné sklo a okýnka, všechno naživo, takže se polyká prach. Z Jinotegy jsme s pastorem Fanorem vyjížděli v 5 ráno a v 5 odpoledne jsme byli v přístavu Ayapal. Tam jsme přespali a ráno vyrazili loďkou po řece Bocay směr Samasca.
Zbyněk s pastorem Fanorem a jeho ženou. Jejich přátelé ze Samasky.
Do mayangna komunit neexistuje pozemní cesta, aby se dalo jet autem. Někdo nám říkal, že když teď máme auto, budeme moci do rezervace jezdit autem. Jenomže do komunit se dá jet jen po řece nebo letět letadlem, vrtulníkem. Jeli jsme církevní loďkou.
Konečně jsme dorazili do Samascy. Pastor Fanor a jeho žena pastorují v Samasce už více než 6 let. Církev má společně dobytek, políčka s kukuřicí, s rýží, pěstují i fazole. Kromě toho, že lidé pracují na svých políčkách, pracují i na společném církevním. Při mé návštěvě se zrovna domlouvali, že je potřeba tlouct sklizenou rýži. Tluče se, aby se zrno oddělilo od plev a je to dřina. Tak jako v Čechách se církev sejde třeba k úklidu budovy nebo při stavbě, tady společně sejí a pěstují, sklízí a pak prodají a církev má z toho peníze. Například na benzín, když je potřeba církev osvětlit, nebo na cesty loďkou do jiných komunit atd.
V Nawawas o naší návštěvě nevěděli. Když jsme přijeli, srdečně nás přivítali. Hned zabili brav, nadělali tortily a rýži, fazole a kafe. Já jsem se hned vydal rozdávat letáčky. Tentokrát mě doprovázel Jener a byl jsem rád, že nejdu sám. Lopezovi si dali letáček na dveře domu. Večer byla v domě Lopezů bohoslužba. Lidé z okolních domů se přišli podívat a poslechnout si Slovo. Druhý den ráno jsme přepluli lodkou řeku a rozdával jsem letáčky na druhém břehu. Tentokrát šlo se mnou už více bratří a doprovázely nás místní děti. Byli jsme veselý průvod. Není neobvyklé, že hlavně ženy neumí číst. Nechal jsem tedy v jednom domě letáček přečíst nahlas od Jenera, aby všichni slyšeli. A aby slyšeli, seběhli se z okolí…..
Křesťanské sdružení Immanuel misionáře Klingerovi pravidelně podporuje. Na jejich misii se můžete podílet také, modlitbami i finančně –
číslo účtu 577 409 193 / 0300 var.symbol 2200 – jim zřízený účet u Křesťanské misijní organizace (www.kmspraha.cz)