Můj příběh, jak jsem uvěřil v Pána Boha, je dost obyčejný. Od mládí jsem byl vychováván směrem k technice, vědě a taky k práci, na škole nás učili, že víra je spíš jen pro staré lidi, kteří potřebují nějakou berličku.
V rodině o Bohu nikdo nemluvil, moje rodiče již byli vychováváni stejně, ani babičky s námi o Bohu nemluvily.
S ostatními jsem pochodoval v prvomájovém průvodu dělníků a školáků, chodil do pionýra, skládal sliby republice. Některé věci jsem dělal, aniž bych chápal jejich význam. Jako dítě jsem jinou variantu neznal, tak jsem šel s ostatními, jak se to po mně chtělo.
Na gymnáziu po nás chtěla paní učitelka na literaturu přečíst si část z Bible, ale nějak jsem to tenkrát ošidil. Až na vysoké škole mi jeden ze spolužáků povídal o jeho víře v Pána Boha. A řekl mi o Pánu Bohu a Ježíši Kristu, a že když k Pánu Bohu promluvím, on mi jeho způsobem dá odpověď. A že to můžu zkusit.
Tak jsem to zkusil. Neslyšel jsem žádný hlas, ale postupně jsem nabyl vnitřní jistoty, že Bůh je a vnímá, co mu řeknu. Koupil jsem si Bibli a její četbou a skrze modlitbu jsem Pána Boha začal více poznávat.
Je to jednoduché. Spolužák mi řekl: „Zkus to, promluv k Pánu Bohu.“ a já to zkusil.
V Bibli je napsáno: „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.“ V mém příběhu nebylo nadpřirozené zjevení ani zázračné uzdravení, ale uvěřil jsem, že Bůh jest a promluvil jsem k němu.
Není to obtížné. A taky nemusíš čekat až se něco stane.
PC