Pokud se chcete do Izraele podívat, zkuste tento odkaz. Cestovní kancelář Olivetour nabízí nevšední a dobře připravené zájezdy. Mohu potvrdit vlastní zkušeností. A tomu, kdo věří v Pána Boha, bude zájezd do Izraele velikým přínosem.
Poznejte biblický Izrael – Galilejské moře
Galilejské moře, Galilejské jezero, Tiberiadské jezero, Genezaretské jezero či Kineretské moře – všechna tato pojmenování označují největší izraelské sladkovodní jezero. Nachází se v Galileji v severní části Izraele. Je 21 km dlouhé a 13 km široké, rozloha je 166 km2, hloubka je 20 – 50 m a v některých místech jsou úzké hluboké prolákliny. Rozkládá na dně příkopové propadliny, 212 metrů pod úrovní světového oceánu a je tak nejníže položeným sladkovodním jezerem na světě a druhou nejníže položenou vodní plochou (po Mrtvém moři). Jeho břehy jsou lemovány skalnatými svahy a severně od něj se tyčí majestátní hora Hermon. V zimě je jeho hladina rozbouřená působením mrazivých větrů, zatímco v létě nad jeho klidnou hladinou stojí horký vzduch. Občas se však z okolních hor na nic netušící rybáře přižene prudká bouře. Do jedné se dostal i Ježíš se svými učedníky. (Mt 8:23–27).
Oficiálním názvem je Kineretské moře (hebrejsky Jam Ha Kineret) od slova Kinór, které označuje harfu (i housle) – zřejmě podle tvaru jezera, který má opravdu harfovitý tvar. Pod tímto názvem je zmiňováno již ve starém Zákoně na 4 místech (např. Nu 34,11), většinou tam, kde jsou zmiňovány hranice území jednotlivých kmenů v zaslíbené zemi. Další používané názvy jsou známé především z evangelií, kde se o tomto jezeře/moři mluví na celé řadě míst. Matouš používá název Galilejské moře nebo pouze moře, Marek mluví o Galilejském jezeru i o moři, Lukáš mluví pouze o jezeru nebo o Genezaretském jezeru a Jan jej na dvou místech nazývá Tiberiadským jezerem, přestože jinak o něm mluví jako o moři.
A proč se jezero vlastně i dnes oficiálně nazývá mořem? Kromě zažitého zvyku k tomu přispěla i skutečnost, že není přímo propojené s žádným ze světových oceánů, ale pouze s Mrtvým kořem, které je také pouze velkým vnitrozemským jezerem se slanou vodou.
V nejbližším okolí se nalézají četné vývěry horkých minerálních pramenů, některé z nich ústí přímo i do dna jezera. Jejich léčivé účinky jsou známy už od starověku, nejstarší zmínky o nich se našly v listech z egyptské Amarny, které pocházejí ze 14. století před naším letopočtem. U těchto pramenů založil okolo roku 20 n.l. král Herodes Antipas lázeňské město Tiberias, které bylo pro svůj pohanský původ a pro blízkost nečistých hřbitovů Židy dlouho odmítáno. Zřejmě z toho důvodu nikde v NZ nečteme, že by v něm Pán Ježíš kázal, apoštol Jan pouze na jednom místě zmiňuje čluny z Tiberiady (J 6,23). Tiberias zůstala lázeňským městem dodnes. Jezero bylo od nepaměti obklopeno přístavy, mezi kterými panoval čilý lodní ruch. Doprava osob i zboží lodí byla kratší a levnější než po souši. Z Bible známe zdejší přístavy Kafarnaum, Betsaida, Genezaret a Magdala. Většina biblických míst se nachází při severním okraji jezera.
Ryby a rybáři
Teplé vody Galilejského jezera prospívají rozličným druhům rostlin a živočichů – především ryb, z nichž je nejrozšířenější a nejznámější tzv. ryba sv. Petra – Tlamoun galilejský (Tilapia galilaea). Díky bohatému zarybnění zde také vždy žilo mnoho rybářů, mezi kterými si Ježíš vybral některé ze svých učedníků. Rybáři se plavili na dřevěných člunech, které bývaly asi osm metrů dlouhé a přes dva metry široké. Často měly stěžeň a pod zadní částí paluby malý přístřešek. (Mk 4:35–41) Tato pomalá, ale robustní plavidla dokázala vydržet nápor větru, který napínal plachtu a hnal je jedním směrem, a tíhu rybářské sítě, která je tahala na opačnou stranu. Člun se řídil pomocí vesel uchycených na boku. Posádku tvořilo šest i více rybářů. (Mk 1:20) Vybavení lodi se pravděpodobně skládalo z lněné plachty, lana, vesel a kamenné kotvy.
Stejně jako v prvním století, i dnes jsou nejvýnosnějšími lovišti v Galilejském moři místa, kde do něj ústí mnoho řek a potoků. Tam se do jezera dostává rostlinná hmota, která přitahuje ryby. Rybáři v Ježíšově době za úlovkem často vyráželi v noci, za světla pochodní. Jednou někteří z Ježíšových učedníků lovili celou noc, ale bezúspěšně. Následující den však na Ježíšův příkaz znovu spustili sítě a chytli tolik ryb, že se jejich čluny málem potopily. (Lk 5,6-7)
Někdy se rybáři plavili do hlubších vod. Tam při chytání ryb spolupracovaly dva čluny, mezi které se natáhla síť. Obě posádky pak usilovně veslovaly obloukem proti sobě s cílem ryby obklíčit. Jakmile se čluny setkaly, ryby byly v pasti. Rybáři potom za lana připojená k rohům sítě úlovek vytáhli na palubu. Nato síť znovu natáhli a celý postup opakovali stále dokola. Taková síť mohla mít víc než třicet metrů na šířku a přes dva metry na výšku. Byla tedy dostatečně velká na to, aby se do ní chytilo celé hejno ryb. Horní okraj sítě nadnášely plováky, kdežto dolní okraj táhla dolů závaží.
V mělkých vodách rybáři používali jinou techniku. S jedním koncem vlečné sítě člun vyplul na moře, pak se obloukem vrátil zpátky ke břehu a hejno ryb obklíčil. Muži na břehu síť vytáhli, vysypali úlovek a ryby roztřídili. Ty vhodné se daly do nádob. Některé z nich se ještě čerstvé prodaly, ale většina se buď usušila a nasolila, nebo naložila. Uchovávaly se v hliněných amforách a vyvážely do Jeruzaléma nebo do ciziny. Vodní živočichové, kteří neměli šupiny nebo ploutve, jako například úhoř, byli považováni za nečisté a byli vyhozeni. (3. Mojžíšova 11,9–12) O této metodě lovu Ježíš mluvil, když řekl, že „nebeské království“ je podobné vlečné síti a dobří a zlí lidé odpovídají různým druhům ryb. (Mt 13,47–50)
Když byl rybář sám, chytal na návnadu pomocí vlasce a bronzových háčků. Mohl také použít malou vrhací síť. V takovém případě vstoupil do vody, připravil si síť na paži a potom ji hodil směrem nahoru a od sebe. Tato kupolovitá síť se ve vzduchu rozvinula, potom přistála na hladině a potopila se. Když měl rybář štěstí, ve chvíli, kdy síť vytahoval provazem uchyceným ve středu, uvízlo v ní několik ryb.
Sítě byly drahé a bylo náročné je udržovat, a tak s nimi rybáři zacházeli opatrně. Velkou část svého času věnovali jejich spravování, praní a sušení, a to pokaždé, když se z lovu ryb vrátili. (Lk 5,2) Apoštol Jakub a jeho bratr Jan právě seděli ve svém člunu a spravovali sítě, když je Ježíš pozval, aby ho následovali. (Mk 1,19)
K rybám, které rybáři v prvním století chytali, patřil tlamoun. Tato chutná ryba byla běžnou součástí jídelníčku obyvatel Galileje a pravděpodobně ji jedl i Ježíš. Možná, že Ježíš použil právě sušené nasolené tlamouny, když dvěma rybami zázračně nasytil tisíce lidí. (Mt 14,16-17; Lk 24,41–43) Tato ryba často plave se svými mladými v tlamě. Může se ale také stát, že do tlamy chytí oblázek, nebo dokonce ze dna sebere lesknoucí se minci. (Mt 17,27)
Aby se rybář v prvním století dočkal dobrého úlovku, musel být trpělivý, tvrdě pracovat a být ochotný vydržet různé obtíže. Ti, kdo přijali Ježíšovo pozvání, aby činili učedníky, potřebovali stejné vlastnosti, pokud chtěli být úspěšnými „rybáři lidí“. (Mt 28,19-20)