Jak jsem uvěřil?

Můj příběh, jak jsem uvěřil v Pána Boha, je dost obyčejný. Od mládí jsem byl vychováván směrem k technice, vědě a taky k práci, na škole nás učili, že víra je jen pro staré lidi, co nejsou schopni přijmout nové poznatky, směry, potřebují jakousi berličku.

V rodině o Bohu nikdo nemluvil, moje rodiče již byli vychováváni stejně, ani babičky o Bohu nemluvily. U babičky sice visel na stěně kříž s ukřižovaným Ježíšem a nějaké svaté obrázky s Marií a miminkem, ale neviděl jsem nikdy, že by se modlila nebo o Bohu s námi dětmi mluvila.

S ostatními jsem pochodoval v prvomájovém průvodu dělníků a školáků, chodil do pionýra, stál u pomníků padlých, skládal sliby republice. Některé věci jsem dělal, aniž bych chápal jejich význam. Jako dítě jsem jinou variantu neznal, tak jsem šel s ostatními, jak se to po mně chtělo.

Na gymnáziu po nás chtěla učitelka na literaturu přečíst si část z Bible, ale nějak jsem to ošidil. Až na vysoké škole mi jeden ze spolužáků povídal o jeho víře v Pána Boha. A řekl mi, že Pán Bůh je, slyší nás, a že když k němu promluvím, on mi jeho způsobem dá odpověď. A že to můžu zkusit.

Tak jsem to zkusil. Neslyšel jsem žádný hlas, ale postupně jsem nabyl vnitřní jistoty, že Bůh je a vnímá, co mu řeknu. Koupil jsem si Bibli a její četbou a skrze modlitbu jsem Pána Boha začal více poznávat.

Můj příběh je takový docela obyčejný. Spolužák mi řekl: „Zkus to, promluv k Pánu Bohu.“ a já to zkusil.

PC